Závěrečná řeč Petra Krause u soudu v Bellinzoně

Články
Petr Kraus
12. března 2014

Pravda a jednoduchost
Pravda je jednoduchá, to lež je složitá. Velmi efektní a účinné. Tedy alespoň mediálně. Jak mám rozumět tomuto černobílému vidění světa?

Touha po jednoduchosti přece často vede k primitivismu, epistemické aroganci a totalitě. A jednoduchost nebývá daleko od vše devastující hlouposti. Jednoduchá pravda může být výsledkem jednoduchého úsudku, což těžko můžeme považovat za pozitivní. Ale může být také výsledkem vychytralého a vykalkulovaného populismu. A ten je lehce zneužitelný, jak ostatně bezprostředně ukázaly citace silných výroků pracovníků prokuratury na titulních stranách nejčtenějších deníků v České republice. Od začátku je vidět značná přítulnost českých médií k tvrzením prokurátorů a stejně tak překvapující zručnost prokuratury při tvorbě mediálních metafor, beze zbytku a nadšeně českými médii přebíranými. Dnes, po závěrečné řeči prokuratury, již nikdo v českých médiích nepochybuje o tom, že jsme zloději. Již zbývá jen pochybnost, jestli paní de Falco, tento Cattani v sukních, jak paní prokurátorku nazývají česká média, přesvědčí Vás. Stačí zvolat. "Zde přítomní kradli ...". Zní to jednoduše a přímočaře. Tedy je to pravda. Není nač čekat, rozsudku netřeba.

Znám pravdivý, ale neuvěřitelně spletitý příběh cesty pánů Bobely a Pudila, který oba znám nejméně od roku 1997. Tito dva profesionální nenasytové s pověstí dokonalého morálního odpadu přišli svým patolízalstvím a zrádcovstvím bez jakéhokoliv rizika a investovaných prostředků k opravdu pohádkovému bohatství. Jak symbolické, že tito dva výtečníci končí ve vzájemném objetí s jediným opravdovým českým finančním pirátem, Pavlem Tykačem, díky němuž již plakali statisíce akcionářů privatizačních fondů a zkrachovalých bank, které prostě nepřežily "blízké setkání" tohoto druhu. Nepřekvapí, že zmíněné osoby se právě v těchto dnech připojili k žalobě na Českou republiku a žádají náhradu škodu související s ukončením pro stát skandálně nevýhodných podpor pro podnikatele ve výrobě solární energie, jichž byly doposud příjemci.

Znám, a to i díky tomuto procesu, až k nesnesení komplikovanou pravdu o tom, že poškozenou stranou není MUS a ani tedy nebude případným příjemcem náhrady škody. údajnou poškozenou stranou v procesu je Czech Coal Services. A jednoduché tvrzení, že jde o jednoho z právních nástupců je sice samo o sobě pravda, ale neobstojí. Obstojí jen korektní informace, že se jedná o prázdnou schránku vlastněnou Pudilem, Bobelou a Tykačem a existující jen pro případnou distribuci zisku z inkasa této "pohledávky" právě těmto třem osobám.

Obžaloba by tedy měla přestat breptat o poškozeném českém lidu a zaměstnancích společnosti. Měla by si přiznat, že byla zneužita a pracuje v "žoldu" souručenství solárních carů a finančního nájezdníka.

Ohánět se výkřikem, že pravda je jednoduchá a lež složitá je tedy jen propagandistický, bezobsažný a agresivní bonmot, perfektně podporující mediální štvanici. A je v podstatě vedlejší, jestli se jedná o důsledek chybějících argumentů, intelektuální lenosti či profesionální nezpůsobilosti, nebo, nedej bože, zlé vůle spojené s chorobným kariérismem.

Dům lži a chrám nesmyslů

Akvizice, záchrana a rozvoj MUS byl nazván Domem lži. Naše práce i práce stovek spolupracovníků byla jedním líbivým klišé vhozena do stoupy. A na základě čeho? Co je tím protikladem? Ten chrám nesmyslů a zmatků popsaný v obžalobě a předkládaný zde v projevech prokurátorů spolu s vrchovatou porcí invektiv a osobních urážek na adresu obžalovaných? Já jsem žil, tak jako i teď, ve světě zaplněném lidmi, příběhy, prací, láskou i nenávistí a vším ostatním. A zde přítomná prokuratura ten barevný a pestrý svět vykastruje a zmrzačí do podoby finančních transakcí a coporátních dokumentů a řekne: "Toto a jen toto je to, co jsi žil". A do této bizarní pustiny umístí MUS jako zázračnou společnost, která nepotřebuje management - ten se totiž věnuje výhradně tunelování a praní špinavých peněz a společnost přesto funguje; MUS jako společnost zcela imunní vůči tržním změnám v ekonomice a s mimořádně efektivní autonomní reakcí na recese a odvětvové útlumy; MUS jako společnost, která nečelí konkurenci a disponuje zázračnou komoditou, kterou sice nikdo nepotřebuje, ale všichni ji kupují. MUS jako společnost, která nestačí emitovat svoje nové akcie, protože se na ně stojí větší fronty než za komunistů o Vánocích na mandarinky.

Abych vůbec pochopil, jak mohlo něco tak divného jako tato obžaloba vzniknout, pomohu si metaforou. V roce 1942 napsal spisovatel Josef Čapek u nás velmi populární pohádku s názvem "Jak pejsek a kočička dělali k svátku dort". Jde o to, že pejsek s kočičkou by rádi upekli dort, ale nejsou si úplně jisti, jaké všechny ingredience použít, aby byl výsledek co nejlepší. A tak v této své nejistotě a v určitých obavách o výsledek neustále přidávají a přidávají to, co mají oba nejradši. A tak se stane, že z touhy po dokonalosti, dalo by se říci, že ze snahy vytvořit dort s globální, univerzální a komplexní chutí, stvoří dokonalý paskvil.

Obžaloba pracuje s představou, že v transformačních časech lze vše naplánovat na roky dopředu. Že vše důležité je předvídatelné. Pomozme si ještě jednou metaforou. Nassim Taleb se ve své Černé labuti, mimo jiné, zcela přesvědčivě vysmívá ekonomickým prognostiků, a to i ve stabilizovaných a vyspělých ekonomikách. A představuje fenomén "černých labutí", tj. nepředvídaných jevů a událostí s významným dopadem na život jedince nebo celé společnosti (např. teroristický útok z 11. září 2001, úspěch společnosti Google či nedávná globální finanční a ekonomická krize). Takovými černými labutěmi byly i průvodní jevy transformace české ekonomiky v devadesátých letech, všechny ty krize, recese, ale i velké akvizice. Nikdo nevěděl zda a kdy přijdou, jak na ně reagovat a jak reagovat na projevy svébytnosti těchto společenských a ekonomických fenoménů. A když se objevily, začaly žít svým životem a nám všem měnily život. Tak jako mě akvizice MUS. A to nikdo, ale opravdu nikdo netušil, že po roce 2002 přiletí do České energetiky celé hejno černých labutí, každá jedna tvářící se tu jako cenová liberalizace, legislativní deregulace, ekonomická konjunktura, investiční velkorysost či očekávání skvělých zítřků, a že v české energetice, potažmo v celé ekonomice, tak jako ostatně ve všech zemích OECD, bude po roce 2006 vrcholit sice krátká, ale o to intenzivnější slavnost ekonomického obžerství.

Vina a trest

V dubnu tohoto roku jsme mohli oslavit 15 let policejního prověřování a mediálního pranýřování. Přestože jsem pevně přesvědčen, že jsme nevinní, tak já i moji blízcí máme pocit, že trest již byl vykonán. Kriminalizace kauzy měla vliv nejen na její samotný průběh v klíčových letech 1998 a 1999, ale dramaticky zasáhla a stále zasahuje do mého života. Že stát byl v těch letech zvyklý používat orgány činné v trestním řízení i jako jakýsi nepovolený doping v obchodně-právních vztazích velmi dobře ilustrují slova ministra Bašty ze zasedání vlády, které máte k dispozici, a kde říká jinými slovy toto: "Nemůžeme použít orgány činné v trestním řízení, resp. závěry z právě probíhajícího trestního řízení k tomu, abychom dosáhli lepších podmínek při prodeji 46.29%". Zcela skandální, ale myslím, že každému, kdo nežil v realitě těch let, může lehce uniknout pravý význam slov ministra zodpovědného za koordinaci bezpečnostních složek státu.

Profit & exit

Prokuratura spočítala, že hodnota MUS, přepočtená skrze hodnotu mého podílu byla k datu mého odchodu v roce 2002 zhruba 1 mld. a 700 mio. Kdyby Česká republika skutečně chtěla participovat na budoucím zhodnocování MUS, mohla počkat s prodejem další tři roky a její průměrný roční výnos po tu dobu by byl kolem 7%. Překvapivě se stále žádný mimořádný výnos nekoná. Jaký tedy mělo pro mě smysl odcházet v roce 2002 za takto stále nízkou cenu? Protože prostě ani v roce 2002 stále na trhu nikdo nevěděl, jaký vliv na hodnotu energetických firem budou mít dopady všech těch mimořádných vlivů, těch mých oblíbených černých labutí.

Závěr

Je to poprvé, kdy může pod křídly nezávislého soudního tribunálu a pod kontrolu veřejnosti dojít ke spravedlivému posouzení tohoto dlouhého a složitého příběhu. Poprvé totiž tento případ opustil pochmurné prostředí policejních služeben a přítmí lobystických kanceláří a poprvé lze čelit mediální presumpci viny ucelenějšími argumenty. A to i přes bohužel probíhající trestní stíhání v Česku, které nám neumožňuje být úplně otevření.

A kdo jsou tedy vítězové a poražení v této kauze? V dobrém slova smyslu jsou to kupónoví akcionáři. Průměrný výnos z kupónové knížky akcionáře v každé z vln kupónové privatizace se pohyboval mezi 20-30 tisíci korunami. Občané, kteří prodávali své akie MUS v devadesátých letech často dosáhli statisícových výnosů. Dalším, kdo pozitivně těžil z MUS, byla Česká republika a stejně tak i region Mostecka. Na rozdíl od jiných sociálně a ekologicky komplikovaných projektů byla MUS řádně zprivatizována, stát dostal za své akcie zaplaceno a zbavil se enormních rizik a spoluodpovědnosti za budoucí, na konci 90-tých let velmi komplikovaný, vývoj MUS. Absolutními vítězi, bohužel v tom negativním slova smyslu, jsou pánové Tykač, Bobela a Pudil.

NEWTON i MUS, byť již dávno nemají spolu nic společného, jsou dodnes dobře fungující společnosti. MUS prošlo úspěšnou restrukturalizací, jejíž hlavní tíži nesl management na přelomu tisíciletí, platí daně a stále zaměstnává tisíce lidí. Kriminalizovat takovou kauzu je prostě absurdní.

úplný závěrem již jen dovolte poděkování Vám, soudcům, za to, že jste mě vyslechli, dámám překladatelkám, že má sdělení mohla být vyslechnuta, svým blízkým a přátelům za neutuchající podporu a mému advokátovi a ostatním advokátům a jejich spolupracovníkům za profesionální a obětavou pomoc.

Petr Kraus
V Bellinzoně, 11. července 2013

©2014